neOficiální stránky
Městys Frymburk

Frymburk má své symboly: hráz, přehradu a starostu Otu Řezáče. První dvě zadržují vodu, ten třetí brzdí všechno ostatní.

Protože ve Frymburku, vážení, to jede jinak. Tam se rozvíjí jen to, co má Otův prstíček v těstíčku. Projekty bez jeho podpisu končí dřív, než začnou. Podnikatelé mizí, investoři prchají (kromě Dorna Fusseneggera) a po obci zůstává pomalu jen ticho…
Všichni už vědí, že spolupracovat s Otou Řezáčem je jako přihlásit se dobrovolně k lobotomii.

Pojďme hned na téma, co (určitě mimo jiné) oba pány spojuje. Anebo možná ne a koukněme se nejdříve na to, jak může „šikovný“ starosta, a Otík k nim patří, vytěžit pořádný ranec.
Schéma je vždy podobné, je třeba koupit pozemek nebo se případně stát tichým společníkem (koupí ho pro vás třeba manželka kámoše). Pozemek je ideální v hezké lokalitě, nicméně je důležité, aby neumožňoval výstavbu nemovitostí – on je potom velmi levný.

A teď nastává úkol pokřiveného starosty, a to je pohnout územním plánem obce tak, aby umožnil na uvedených pozemcích výstavbu domů. Pokud jste starosta a patřičně ohnete ovečky v zastupitelstvu (již v minulých článcích cukrem a bičem), neměl by to být problém a je to v podstatě formalita.

Tak a první etapa je za námi, společně jsme dosáhli změny územního plánu. Cena pozemku vyskočila, řekněme, 10×.

Když se starosta zhlédne v betonu a jeho oblíbené studio projektuje nejen pro městys, ale i pro něj samotného

Ve Frymburku se opět bude stavět. A když říkáme „opět“, myslíme tím zase a dlouho. Starosta Ota Řezáč, místní odpověď na Bořka stavitele, rozšiřuje své lázeňské impérium o další projekt. Zatímco na  náměstí už šest let vyrůstají v bordelu monumentální „Otamány“ - architektonický skvost, rozhodl se, že zázrak výstavby zopakuje i na parcelách č. 17/1 a 17/2.

Pepek Vyskoč, náš reportér, opět narazil na další černou stavbu městyse Frymburk a jeho starosty Oty Řezáče.
Tentokrát se jedná o stavbu studny na místním hřbitově.
Zda je notorické černé stavění příznakem nastupující demence uvedeného starosty, nebo výsledkem mentální úchylky tohoto jedince, zůstane asi navždy záhadou.
Je třeba poznamenat, že nejde o stavbu historickou, ale o stavbu z minulého roku, tedy z období, kdy je Ota „pod dozorem“.
Ve světle této skutečnosti to spíše ukazuje na demenci :/

„Pane starosto, ta kolaudace na váš dalmatinový palác (dům č. p. 12 ve Frymburku na náměstí) nějak nesedí,“ špitne úředník Otakar Olšák (podobnost jména čistě náhodná) z Horní Plané.
Ota se usměje, jako by slyšel, že v bufetu prodávají guláš zdarma. „Ale no tak, Otakare… co to je za slovíčkaření? Ten dům je… multifunkční. Ráno hotel, odpoledne byt, večer možná kostel, kdo ví.“

A tak se dva roky nic nedělo. Až jednoho dne stavební úřad, možná omylem, zakázal Otovi provoz krátkodobého ubytování. Chyba v systému. Asi jim spadl počítač a znovu naběhl s „režimem pro běžné občany“.

OTRE, Otova rodinná firma, tím dostala škrábanec na svém zlatém brnění. Ukázalo se, že velká část podnikání stojí na základech pevnějších než… mokrý rohlík, a vlastně všechny stavby pronajímá nelegálně.

V euforii, která zachvátila Frymburk po podpisu tolik očekávané dohody o připojení vodovodu, se našemu redaktoru Pepkovi Vyskoč podařilo zachytit obě hlavní postavy historického aktu – a získat jejich bezprostřední reakce. Byl to silný moment. Emoce, pot, papír a razítko. A také lehká vůně toneru a nervozita úředníka, který si až při podpisu všiml, že dokument je jednostranně vytištěn vzhůru nohama.

Redaktor (R): Pane starosto, jaký je to pocit – po dvou letech sporů, napětí a přechodné žízně konečně podepsat tuhle dohodu?

Starosta Řezáč (S): Úleva. Tlak. A taky trochu vítězství ducha nad hmotou. Šlo nám o princip. A taky o šroubení, které nesedělo. Ale to jsme si s panem Václavíkem vysvětlili. Nakonec jsme našli společnou řeč – konkrétně v normě ČSN 75 5409.

R: Někteří občané si však během jednání kladli otázku, zda nejde o osobní spor. Jak to bylo doopravdy?

S: Ale prosím vás, osobní spor? (směje se) Já jsem Tomášovi od začátku fandil. Jen jsem chtěl, aby jeho potrubí bylo… jak to říct… morálně kompatibilní s naším. Navíc jsme museli několikrát svolat odbornou komisi. A pak i neodbornou. Ta byla rychlejší.